Šalmaj
Jak jsme ti slíbili v předchozím článku o niněře, pokračujeme v představování hudebních nástrojů, na které se nás po koncertech ptáš nejčastěji. Tentokrát si povíme něco o šalmaji.
Co je to vlastně šalmaj?
Šalmaj je dřevěný dvouplátkový dechový nástroj, který se postupem času přeměnil na hoboj. Jenže zatímco hoboj je uhlazený orchestrální sólista, šalmaj je jeho syrovější a hlasitější příbuzná. Šalmaj ve středověku patřila do kategorie nástrojů „haut“ – tedy těch, které byly určené pro venkovní slavnosti, trhy a tance.
Její vnitřek se směrem ven rozšiřuje (tzv. kónické vrtání), a právě to jí dává typický ostrý, nosný a velmi silný zvuk. Je to nástroj, který se nedá přeslechnout.


Historie šalmaje
Kořeny šalmaje sahají pravděpodobně na Blízký východ, kde dodnes existuje její příbuzná známá jako zurna. Do Evropy se dostala nejspíš v době křižáckých výprav a největší oblibu si získala ve středověku a renesanci. Šalmaj můžeš vidět na různých středověkých iluminacích – výtvarné a sochařské umění. Zajímavé je, že nikdy úplně nezmizela. Postupnými úpravami – zúžením vrtu a přidáním klapek – se z ní v 17. století vyvinul hoboj.
Není šalmaj jako šalmaj
Existují dvě hlavní konstrukční varianty:

Vzdušnicová šalmaj má dvouplátek ukrytý ve vzdušnici (v krytu). Dvouplátek může být dřevěný nebo plastový. Hráč nefouká přímo na plátek, ale do vzdušnice. Ovládání je stabilnější, rozsah bývá omezenější, ale zvuk je silný a spolehlivý.

Nátisková šalmaj – hráč má dvouplátek přímo v ústech, dvouplátek je pouze dřevěný. To umožňuje větší kontrolu nad barvou tónu, práci s dynamikou i přefukování do vyšších poloh. Hra na ni je ale technicky náročnější.
Vzdušnicové šalmaje mají rozsah většinou pouze 9 tónů. U nástiskových šalmají je rozsah o něco větší. Šalmaje existují v různých laděních a velikostech. Existují šalmaje, basové, altové, tenorové, sopránové, … Prstoklad je podobný jako u zobcové flétny, šalmaje mají většinou tzv. německý prstoklad.


Hra, která není pro slabé plíce
Na pódiu to může vypadat jednoduše: foukneš a hraješ. Realita je jiná. Aby se dvouplátek rozkmital a nástroj ladil, je potřeba silný a hlavně souvislý tlak dechu. Nestačí „pískat jako na flétnu“. Šalmaj vyžaduje fyzickou výdrž a kontrolu.
Každý tón navíc potřebuje trochu jinou intenzitu foukání. Pokud tlak kolísá, zvuk se rozpadá. Proto je hra na šalmaj kombinací techniky, síly a zkušenosti.

Výrobci šalmají
Pokud toužíš po šalmaji, v běžných hudebninách ji nenajdeš. Existuje několik výrobců, kteří šalmaje vyrábí na zakázku. U nás např.:
- Petr Skalický (www.dudy.eu)
- Zdeněk Seidl (www.zdenekseidl.cz)
- Pavel Číp & synové (www.histnastroje.cz)
V Německu např.:
- Jens Güntzel (www.dw-ha.de)
Ceny šalmají se pohybují od 5000 Kč až po desetitisíce korun.
Šalmaje v Tempusu
U nás v Tempusu jsou šalmaje jedním z klíčových hudebních nástrojů. Zpěvačka Linda na ně hraje již řadu let. Zvuk šalmají je proto typickou součástí soundu kapely.
Na šalmaj postupně začal hrát i niněrista David. Zajímavé je, že David původně dechové nástroje odmítal. Zlom přišel při zkoušce skladby Vítr, kdy zazněla sopránová šalmaj v instrumentálním závěru. Ten zvuk ho přesvědčil. Nezačal se učit rovnou na šalmaj – nejdřív trénoval na sopránovou zobcovou flétnu, aby získal základní kontrolu dechu a prstokladu. Teprve potom si pořídil vlastní šalmaj.
Na koncertech používáme především vzdušnicové šalmaje pro jejich stabilitu a průraznost. Nátiskovou variantu si necháváme spíš do studia, kde její širší výrazové možnosti dáváme víc vyniknout.
Šalmaje si můžeš v naší tvorbě poslechnout třeba v písních: Stezka snů, Vítr (outro), Slib, že budeš má.
Autoři článku: David Zima a Linda Ravena